"Ne!" odsekne mu ona.
"Opravdu ne? Zníš tak."
"Ne, nejsem."
A za dva dny urputného přemlouvání se, že jste v pohodě a nezlobíte se, vám dojde, že vlastně až tak v pohodě nejste a že se opravdu zlobíte. I kdyby to byla sebevětší prkotina. Prostě ten vztek ve vás je. Usídlil se tam a roste a sílí a už s tím nemůžete nic dělat. I přes to, že chcete být sebevíc oukej, tak to zrovna teď nějak nejde. Ale proč?! Beztak zase hormony...
A tak chodíte a vnitřně zuříte a snažíte se to ze sebe nějak dostat.
"Jsi v pohodě?" ptá se váš přítel trpělivě už třetí den po sobě. Zvykl si už. A vy jen vrčíte a bubláte. Jenže pak najdete na zemi ležet ponožku. Nebo kolečko od hrnku na stole, který jste před chvílí utírala. Nebo něco. Prostě něco. Blbost. Tu největší, která se namane. Ale stejně - pohár přetekl a vy soptíte a už to nejde zastavit. A za pět minut intenzivního vzteku opět vysvitne slunce. Je pryč! Ten hloupý pocit někde uvnitř, který vás užíral posledních několik dní náhle zmizel. Zůstal pouze přítel, který udiveně hledí, zařezaný hluboko do sedačky a čeká, co bude.
Co by bylo? To jsou ty hormony...
A teď trochu vážněji. Řekla bych, že každá holka vykazuje známky tohoto hormonového postižení. U někoho se projevují víc, u někoho míň. A v jiném časovém intervalu.
Jsou dny, kdy je mi všechno jedno a beru život jako "no stress". A pak najednou - bum! Nechci být naštvaná, nemám důvod být naštvaná, ale vypadám tak. A jak do mě všichni rýpou, že naštvaná jsem, za nějaké ty dva-tři dny se mi podaří vymyslet i ten důvod, proč být naštvaná. A já se za to tolik stydím! Naštěstí tento handicap netrvá věčně a jednou taky odejde. (On se sice zase někdy vrátí, ale to je pro tuto chvíli nepodstatné...)
Upřímně, během tohoto období je mi nejvíce líto mého drahého přítele. Ale on je statečný. :D
Žádné komentáře:
Okomentovat