Dnes ti pomůžu já, zítra ty mně.

Jsou momenty, kdy mi dochází slova. Kdy ve své paměti nenacházím žádné lepší vyjádření, než stát a hledět. 

Více mne těší chvíle beze slov, které mne zaskočí v příjemném smyslu. Nadšením nemůžu dýchat, radostí bych se rozskočila na všechny strany, vykřičela bych to na celý svět, ať to všichni slyší! Jo, tyhle chvíle mám fakt ráda. Ale o nich dneska mluvit nechci. Teď mám na mysli ty druhé. Ty, kdy si říkáte, že ta osoba naproti vám - tohle je přesně někdo, kdo se chová jako kretén.

A koho vlastně označuji za toho ,,kreténa"? Člověka, který se s ohromným spěchem prodírá davem a bez zájmu porazí každého, kdo mu náhodou stojí v cestě. Člověka, který se povyšuje nad všechny ostatní a otevřeně a nepokrytě dává najevo, jak je skvělý a dokonalý na rozdíl od ostatních (i přes to, že vůbec není). Ovšem zcela neomylným a - bezpečně mohu tvrdit - stoprocentním příkladem kreténa je dnešní chlápek z trolejbusu. Ráda bych napsala pán, ale toto slovo ve mně vzbuzuje určitý pocit gentlemanství, inteligence a empatie. To však tato osoba mužského pohlaví evidentně neměla. 

Nerozumím mnoha věcem, které se kolem mě dějí. Proč chlap, který je zdravý a ve věku, kdy by se měl zvládnout udržet na svých nohou zasedne poslední volné místo a slepý pán s holí musí vedle něj stát? Proč se dívá kolem sebe a dělá, jako by měl výhradní právo sedět? Proč nemůže zvednout svůj zadek a uvolnit handicapovanému sedadlo? Sakra proč?! A proč se nenašel někdo jiný...

Jestliže si ani obyčejní lidé, kteří společně jedou v jednom trolejbusu nedokáží vzájemně pomoci... Jestliže je nám okolí lhostejné a my nejsme schopni nikomu podat pomocnou ruku... Jestliže se k sobě nedokážeme chovat slušně a důstojně... Pak přeci nemůžeme být překvapeni, že se na světě děje to, co se děje. Ať je to dnes v Bruselu, nebo kdekoliv jinde na světě.

Všichni máme dvě ruce, dvě nohy, hlavu i srdce. Všichni jsme stejní. Snažme se proto být lepšími lidmi a pomáhat si...