Ovládají nás, mají nás omotané kolem tlapek.
My s tím nic nenaděláme. A ještě se nám to líbí.
„HALÓ, HALÓ, HALÓ! PROČ JE KOČEK MÁLO? A TAK ŠTĚKÁM JAKO HROM, AŤ JE KOČEK MILIÓN!“
Kočky jsou prostě a jednoduše pozoruhodná stvoření. Co je ale to to, co na nich vlastně tolik zbožňujeme?
Vrní. Celý den ji nevidíte, protože je zalezlá ve skříni mezi pečlivě poskládanými a vyžehlenými -teď už ne - košilemi. Nicméně když příjde na to, že jí začne být smutno, nebo dostane chuť na milé pohlazení, jste ten první člověk, za kým míří. Otře se vám o nohu zprava, pak zleva, omotá kolem vás ocásek a u toho pouští to svoje "Vrrr, vrr, vrrr". Ach ty moje kočičko, kde jsi byla celý den!
Zpívá a mluví. Zaručené je, že když kočka něco chce, prostě si o to řekne. Sedí a dívá se upřeným pohledem do vašich očí nezvykle dlouho. Mrmlá si něco pod čumáčkem, dokud se nejdete podívat, co se mu děje a on sedí u misky a čeká. Nebo si vás kamkoliv (ke dveřím na půdu, k míčku, k pamlskům,..) rovnou dovede. Ať tak, či tak, ví, co chce. A nebo si jen tak chce povídat. :)
Budík. Vstáváte v šest ráno a nemůžete se stoprocentně spolehnout na svůj telefon. Proto si raději budíky nastavujete dva. Náhoda je blbec. Jenže chlupatá kulička štěstí je také zvyklá na váš denní režim. Za pět šest už vám skáče po posteli, chodí v nohách a po hlavě a spouští to svoje "Vrrrr".
Asistuje. Je jedno, co děláte. Strašně ji to zajímá a chce to umět taky. Vysávat, zdobit cukroví, skládat krabice, číst knížku, sadit květiny a sledovat filmy. Mimochodem taky ráda kontroluje, co to máte na tom talířku dobrého k jídlu.
Nic nedělá. No..k tomuhle snad ani není co dodat. Každý ví moc dobře, jaký mistr je kočka v nicnedělání. Ranní polehávání, odpolední šlofíček a večerní odpočinek po náročném dni - plán dnešního dne zahájen.
Dělá až moc. Konkrétně vždycky, když zrovna nemáte čas nebo spíte. Například když vás z krásného snu budí ustavičné kutálení vršku od fixy po podlaze. Když o půlnoci začne otravovat, že by chtěl jít ven - i přestože jste ho přes den pouštěli snad stokrát a ani jednou se mu nechtělo. A taky když se opravdu nutně potřebujete učit na zkoušku, kterou máte následující ráno a on ten malý parchantík sedí vedle vás v krabici a volá, že si chce hrozně moc hrát. A vy ho prostě nemůžete odmítnout. Učení počká.
S kočkama je to občas těžké. Někdy jsou zlomyslné, jindy přátelské až tak, že to začíná být podezřelé. Nicméně všichni, kdo kočku máme, nebo jsme někdy měli, to cítíme stejně - milujeme je za každé okolnosti. A oni nám to vrací svojí "nezávislostí", která je někdy doopravdy vtipná a taky kočičí láskou, která má na člověka léčivé účinky. Zahání totiž všechny chmury a zlé myšlenky. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat