Sheldon a já.

Musím uznat, že pravidelné psaní deníku mi opravu moc nejde. Většinou se jednou za čas nadchnu, založím si blog, píšu na něj několik týdnů a po zjištění, že nemám pět tisíc odběratelů a deset milionů "lajků" to prostě zbaběle vzdám. A když se zase po několika měsících znovu-nadchnu pro psaní vlastních myšlenek, po přečtení těch starých - které mimochodem naleznete právě pod tímto článkem - se zhrozím sama nad sebou. Jak? Proč? Za co? Ach můj bože!

Hrozně jsem si vždycky přála být ta sebevědomá holka, která se ničeho nebojí a jde si tvrdě za svým. Místo toho připomínám spíše Sheldona z Teorie velkého třesku. Jsem často zmatená, nevím, co říct, místo toho se raději mile usmívám a když jde do tuhého, zalézám do ulity a tam si vytvářím všemožné repliky, které bych mohla říct, aby vyzněly co nejlépe. No prostě se sama se sebou nenudím. A tak mě napadá, že všechny ty své trapasy a podivné momenty bych mohla zaznamenat právě sem. A až mě to zase jednou přestane bavit a přestanu a pak se sem za dlóóóóuhou dobu opět vrátím, možná se budu divit, jaká jsem byla. Kdo ví... :) 

P.S. Najděte šest rozdílů:

8-7=1                    8-7=1

              22-2=20                22-2=20            

4-1=3                  

 4-1=3