Holubí oko je okno do duše.

,,Čti. Dinosauři také nečetli a jak dopadli..."

Před domem nám páchne odpad. Už tři čtvrtě roku totiž na délce patnácti metrů dělají kanalizaci. Je to jako bydlet poblíž hromady sraček. Doslova. 

Včera jsem před vchodem našla ležet mrtvého holuba. Vypadal, jako by spal, křídla měl roztažené a očička zavřené. Ale beztak pošel tím smradem. Dobrovolně si vzal svůj mrzký holubí život. I kytky před tím puchem totiž raději odrůstají do země. Nic není perfektní - ani kanalizace - smiřme se s tím. O něco horší to pak bylo při příchodu na byt. Něco jiného je, když zapomenete vynést odpadky ze včerejška. Něco jiného, když zapomenete na odpadky z minulého týdne, včerejška i dneška. Ať tam vyhodil kdokoliv cokoliv, nechci vědět, co to bylo. Smrad připomínající shnilý květák se linul kuchyní až do chodby. Odpadky byly okamžitě vyneseny, pach však zůstával dál a neubíral na intenzitě. My, ženy z bytu, jsme čelily důležité otázce - vyvětrat a pustit hovna dovnitř, nebo květák ven? Sračky zvítězily. 

Teď trochu z jiného soudku. V poslední době trávím v knihkupectvích víc času, než bych měla. Dnes například asi tři čtvrtě hodiny. Miluju to tam. Vůni knih, všudypřítomné ticho, kterým zní jen šustění obracených stránek. Oficiálně jsou většími čtenáři ženy. Možná proto si z dnešního výletu v Dobrovském pamatuju opravdu spoustu babiček, maminek a holek v mém věku, ale jen jednoho jediného muže. Problém je tak trochu v tom, že to byl zaměstnanec. Ha. 

Poslední měsíce neřeším nic jiného, než praxi. Povinnou praxi v deníku, konkrétně. Prozatím to vypadá, že by mi mohla vyjít MF Dnes v Ostravě. Jo! Hola hej, bude ze mě novinář! ...nebo aspoň pokus o něj, haha.