V čem bylo naše dětství nepochybně lepší, než je dnes.

"Joo, to za našich mladých let..."
"Jéžiš, tohle je z roku raz dva tři, prober se."


Ja ubíhá čas, postupně rosteme a stárneme. Už nejsme ty malé děti, které si hrávaly před domem. Nahradila nás nová generace dětí. Jenže tyhle děti mají evidentně úplně jiné zájmy, než jsme měli v jejich věku my. Chci proto shrnout ty nejlepší věci, které už děti 21. století asi neocení, ale pro nás byly naprosto boží.

Schovka, krvavý dědek, sochy,...
Piky piky za sebe! Jo, tyhle hry jsme byli schopní hrát venku od rána do večera klidně celé prázdniny a stejně jsme se vždycky vztekali, když nás volala maminka domů, že je ještě brzo a že nechceme.  Mamíí, ještě chvilku. Prosííím.

Lipo náhrdelník
Jednu dobu tenhle oslintaný šperk vážně frčel. Nebylo dítěte, které by ho nemělo. Protože kdo měl bonbónový náhrdelník, byl fakt cool a patřil do naší party. A tak byla školka zahlcena dětmi se zalepenýma rukama, pusou i krkem. Při troše štěstí se děti lepily i k sobě - a to ve chvíli, kdy si ochutnávali korálky navzájem. Prostě jen aby věděli, jestli Anička nemá cukříky sladší a lepší, než Honzík nebo Maruška.

>>> pokračování v celém článku <<<

Walkman a discman
 K čemu jsou nějaké iPody a em-pé-trojky, když je to malé a dá se to strčit do kapsy. Ten skvělý pocit, když je vám deset a dostanete svého prvního walkmana, abyste si mohli pouštět na kazetě pohádky, je milionkrát lepší! A až se přehraje jedna strana, stačí kazetu přetočit a pokračujete dál. Jen bacha na vybité baterky. Z Popelčiného ladného hlásku se během chvilky stane terminátor - a když to jako dítě nečekáte, do smrti na tenhle hrůznou transformaci nezapomenete.

Pedro žvýkačky s tetovačkou
Kus voňavé růžové gumy, která za pět minut po rozžvýkání chutná jako hořký a tvrdý ..... kus gumy? Ale mít potetované rameno bylo prostě boží!

Vlnky
Na školní výlet do zoo nebo k odpolední svačince mezi schovkou a fotbalem. Vlnky byly nejlepší oplatky, které prostě patřily k mému dětsví a jsou jednou z věcí, která mě opravdu mrzí, že se už nevyrábí.

Adopce všech sirotků světa
Nevím jak ostatní, ale my, děti z vesnice asi trpíme určitým záchranářským syndromem. Abych to upřesnila - jakékoliv zvíře najdeme, automaticky jej považujeme za osamělé, hladové a tudíž je nutno se o něj postarat. Toulavý pes, sousedova kočka u nás na zahradě, ptačí hnízdo s vajíčky, ježek v trávě - mám ještě pokračovat? :D

Bunkry
Každé, ale absolutně každé dítě si minimálně jednou v životě udělalo vlastní bunkr.

Dobrodružné výlety do přírody
"Jaktože jsi zase jako prase!" rozčiluje se maminka
"Já jsem spadnul do potoka, bééé!" řvete na celé kolo s obrovskou nudlí u nosu.
Jako děti jsme prostě přirozeně zvědavé a milujeme dobrodružství. Proto nás zapeklité cestičky kolem potoků a jezírek a lesních strouh neobvykle lákají. To, že jsme pak večer mokří a špinaví jako prase, už je věc druhá. Ale stálo to za ten výprask!

Letní opékání buřtů
Celé prázdniny patřily vůni připálených buřtů a opečeného chleba. Štiplavý čoud z ohniště vždycky mířil tam, kde jsme seděli my. A ta snaha pořád otáčet klacík, aby se nám buřtíky krásně rovnoměrně opekly.. Nakonec nám většinou stejně spadly do ohně. Nicméně těmto zážitkům se žádná grilovačka nevyrovná. :)

Vánoce
Jako dítě jsem sedávala u otevřeného okna a dívala se ven, jestli náhodou nepřiletí Ježíšek a já se s ním setkám. To obrovské těšení se na Štědrý den. Nemohla jsem ani dospat! Naštěstí přichází večer. Kapr se salátem a já už se nedočkavostí celá třepu. Ať už je tady... A najednou se ozve z obýváku zvoneček. A já utíkám z pokojíku, prudce otvírám dveře a krásou nad tím vším se mi úplně zatajuje dech. Ježíšek tu byl!

Čas v hlavě
Nepotřebovali jsme smártfouny ani počítač. Prostě se řeklo po obědě na hřišti a všichni tam fakt byli. A kdo zrovna nemohl, přišel další den a stejně nás tam zase našel.

Hádky
"Já tě nešnáším!"
"Ty fef pěkný blbefek!"
I když jsme se dokázali pořádně pohádat i poprat, nebylo čas se zbytečně dlouho vztekat. Pět minut pořádného hádání a pak se šlo zase pokračovat ve hře. Proč se v tom zbytečně pitvat, žejo... :)

Jak teď nad tím přemýšlím, tak vlastně ani nechápu, proč jsem si jako malá přála být dospělá. Vždyť být malým dítětem bylo náramně boží!